KAPITOLA III. ENVIRONMENTÁLNÍ ASPEKTY LETECKÉ DOPRAVY (ČAST 1)

3.1    Vliv dopravy na životní prostředí
Doprava má vícenásobné účinky na životní prostředí. Třeba si přitom uvědomit, že doprava ovlivňuje životní prostředí v podstatě dvojím způsobem:
-    pozitivně tím, že účelným přemísťováním osob, surovin a zboží zajišťuje potřeby společnosti a výkon některých služeb i výrazně přispívá k růstu turistiky,
-    negativně tím, že svou existencí tj. provozem a zařízeními jej poškozuje a znehodnocuje. Tyto účinky mohou být dlouhodobé - podílejí se na spotřebě neobnovitelných přírodních zdrojů, nebo krátkodobé, které se projevují jako přímé důsledky na okolí a člověka. Mají charakter mnohonásobnosti a kumulatívnosti. Účinky některých emisí zůstávají omezeny na okolí jejich zdroje, kde jsou jejich největší koncentrace - mají tedy lokální charakter. Přitom lokalita může být někdy geograficky poměrně rozšířená (kyselý déšť a jeho negativní účinky na flóru, faunu a stavby). Účinky jiných škodlivin přesahují okolí svého zdroje a mohou mít dokonce globální charakter (skleníkový efekt, oteplování Země, stoupání mořské hladiny). Aktuální je i tvorba ozonu ve vzduchových vrstvách nízko nad zemí, způsobené emisemi organických sloučenin a oxidů dusíku, se škodlivým působením na člověka a zvířata.
    Zatížení životního prostředí dopravní technikou - dopravními prostředky, dopravními cestami a jim potřebnou infrastrukturou - je charakteristické tím, že dochází:
-    k spotřebě energie a surovin,
-    k emitování plynů, hluku a chvění, vibrací i otřesů,
-    k zabírání půdy zejména pro dopravní cesty, k nim patřící statickou dopravou (parkovací a odstavné plochy) a infrastrukturou,
-    k dopravním nehodám a rizikům při přepravě nebezpečného nákladu,

Zdroje poškozování životního prostředí
Fosilní paliva - Uhlí, ropa a zemní plyn se staly nejběžnejšími zdroji energie. Jestliže však nemá dojít k nedozírným škodám na životním prostředí, musíme se v jejich spotřebě uskromnit a poohlédnout se po jiných možnostech. Možností by určitě bylo využití větrných, vodních, slunečních, jaderných, přílivových a dalších elektráren,
Odpady průmyslové výroby - Intenzivní průmyslová výroba klade velké nároky na spotřebu energie, především elektrické energie a různých druhů paliv. Výroba také produkuje řadu odpadních materiálů, jako zbytků surovin, obalů, vedlejších technologických produktů. Všechny tyto produkty musí být nějak zlikvidovány, dřív se běžně vypouštěli do vody, do vzduchu, do půdy. Geologové již dnes používají pojem "antropoidní sedimenty" jako druh horniny, která vznikne díky lidské činnosti,
Intenzivní zemědělství - Moderní zemědělské metody využívající ve velké míře chemikálie, začínají ukazovat i svou odvrácenou tvář: úbytek pitné vody i nezávadných potravin a vymírání mnoha druhů živočichů a rostlin. Intenzivní zemědělská výroba přinesla v minulém století využívání různých chemikálií, aby monokultury plodin na velkých rozlohách přinesly co největší výnosy a proto, že v monokultuře rostlina nebývá stejně odolná jako v přirozeném prostředí. Umělá hnojiva, herbicidy proti plevelům, fungicidy proti houbovým a plísňovým nákazám, insekticidy proti hmyzím škůdcům a desikanty, které se občas používají při sklizni semen. Zahubí se jimi rostlina a semena se snáze sklidí běžnou technologií. Také zemědělská technika se zvětšuje, je stále těžší a udusává ornici. Důsledkem je další zvýšené hnojení.
Znečištění moří - Odpady a jedovaté látky, které lidé vypouštějí do moře, představují smrtelné nebezpečí pro mořské živočichy i rostliny a jejich důsledky se zákonitě obracejí i
proti naší civilizaci. Např. znečištění ropou není výjimečný jev. Dochází k němu každodenně, a tak jsou určité úseky pobřeží a moří neustále zamořené.
Narušování ozónové vrstvy - Narušování ozónové vrstvy patří mezi problémy zasahující celou planetu. V souvislosti s prouděním vzduchu se však projevuje v různých částech světa a s odlišnou silou. Jako část slunečního záření, jemuž je Země vystavena, proudí ze Slunce též ultrafialové záření. Je to záření, jehož kratší vlnové délky jsou pro život nebezpečné. Toto záření dopadá na svrchní vrstvy atmosféry. Některé látky, které jsou produkovány v přirozených procesech, ale zejména řada látek, které vyrábí člověk, se postupně dostávají do vyšších vrstev atmosféry - do stratosféry - a mají tu vlastnost, že rozkládají ozón. Jejich nebezpečí tkví právě v tom, že ve ztenčené vrstvě ozónu je zachyceno méně ultrafialového záření, které pak může pronikat na zemský povrch. Vysoké dávky UV záření tlumí fotosyntézu, mohou poškozovat citlivé buňky sítnice oka, zvyšují riziko rakoviny kůže apod.

Obr. 3. 1. Zdroje emisí a jejich vlyv na prostředí.

Obr. 3. 2.  Podíl emisí dopravných prostředků na celkové produkci – Eurostat.

Obr. 3. 3.      Podíl CO2  vyprodukovaných emisí jednotlivých odvětví dopravy – Eurostat.


Tab. 3. 1.      Imisní limity pro znečisťujíci látky.

 

Tab. 3. 2.     Ukazovatele přípustného stupně znečistení vypouštěných vod.

Biologické působení emisí se hodnotí z hlediska:
-    toxicity, kdy produkované emise vyvolávají otravy,
-    genetiky, kdy se pozornost věnuje látkám s karcinogenními a mutagenními účinky,
-    ekologie, sledující biotické a abiotické faktory. Z tohoto hlediska velké nebezpečí představují nespálené resp. odpárat uhlovodíky a oxidy dusíku. Spolu sgeomorfologickými a klimatickými činiteli i slunečním zářením se účastní tvorby fotochemického smogu a poškozují ozónovou vrstvu  - obr. 3.4.
-    Za účelem snížení rizika biologického p6sobenia emisí výfukových plynů dochází k zpřísňování předpisů povolené produkce emisí pro výrobce i uživatele. International Agency for Research on Cancer zařazuje látky z hlediska iniciace maligních tumorů
do 4 skupin, přičemž skupina 2 má dvě podskupiny tab. 3.3.
-    Výfukové plyny vznětových motorů jsou zařazovány jako látky pravděpodobněkarcinogenní pro lidi a výfukové plyny zážehových motorů jsou možná karcinogenní pro lidi.
 
Obr. 3. 4.Princip tvorby ozónu a fotochemického smogu.

Tab. 3. 3.Rozdělení látek podle IARC.

Dopravní proces lze charakterizovat jako pohyb dopravního prostředku po silnici, koleji, vodě resp. ve vzduchu. Dopravní prostředek je charakterizován zdrojem energie, způsobem přenosu výkonu a pojezdovým ústrojím. Tyto faktory jsou spolu s prostředím, ve kterém se dopravní prostředek pohybuje, charakteristické pro dalšího činitele zatěžujícího životní prostředí - a to hluk.
Hluk lze definovat jako nežádoucí zvuk, vyvolávající pocit rušivého až nepříjemného vjemu, který má obecně nepříznivý účinek. Zvuk je mechanické vlnění v rozsahu slyšitelnosti lidského ucha, tj. 16 Hz až 20 kHz. Hluk z dopravního provozu je liniový, postihující populaci bez ohledu na věkovou strukturu, pohlaví či zdravotní stav.

Podceňování účinků hluku je způsobeno zejména tím, že jeho účinky se projevují až po delším působení. Negativní důsledky dopravního hluku se projevují nejen na postižení sluchu, ale i ostatních systémů organismu zejména ve sféře duševní a psychosociální.
Člověk vnímá hluk nikoliv lineárně, ale jako logaritmus podnětu. Pro dopravní provoz je typický kolísavý zvuk, proto se při jeho hodnocení používá ekvivalentní hladina hluku.

Devastace životního prostředí
Hlavní příčina devastace životního prostředí je neuvážená lidská činnost, která vede ke změně globálního klimatu. Naší činností dochází k zvyšování obsahu oxidu uhličitého v atmosféře a tím k rostoucímu tzv. "skleníkovému efektu". Dalekosáhlé následky má úbytek ozonu ve stratosféře pro radiační klima v oblasti ultrafialového záření. Růstem intenzity ultrafialového (UV) záření dochází ke zvýšení výskytu rakoviny, dochází k poškození vegetace (zvlášť citlivé jsou mořské řasy). Lidskou činností došlo na Zemi k redukci lesních porostů o 20% celkové plochy zeměkoule. Vážné jsou i důsledky vázané na spotřebu oxidu uhličitého při mýcení deštných pralesů. Nebereme ani v úvahu funkci lesních porostů jako zdroje vodní páry. Atmosféru zatěžují také jedovaté látky, převážně průmyslové: oxid siřičitý - vzniká při spalovacích procesech, oxidy dusíku - při spalování, dopravě, mají za následek inversní situace v průmyslových oblastech, oxid uhelnatý - při nedokonalém spalování fosilních paliv.
Uhlovodíky, sloučeniny těžkých kovů - z průmyslové výroby, spalovny odpadů. Toxické pro organismus. Prachový spad - elektrárny, domácí topeniště. Ohrožuje v potravním řetězci člověka i zvířata svým obsahem sloučenin těžkých kovů. Znečišťování hydrosféry: znečištění kontinentálních vod a moří industrializací organickými látkami. V důsledku toho dochází k úhynu organismů, což je smutné. V mořích hrozí zamoření ropnými látkami, toxickými odpady. Dochází ke snížení fytoplanktonu a tím dochází k poklesu kyslíku v mořské vodě, na jehož produkci je z větší části závislá atmosféra. Vodní prostředí řek je zatěžováno toxickými látkami, jako jsou soli těžkých kovů, fosfáty z oblasti zemědělství. Přehnojení půdy poškozuje spodní vodu a povrchovou vodu v konečné fázi. Půda je zatěžována látkami od olejů a solí těžkých kovů až po dioxin a chemické bojové látky (chlór, antrax, yperit - jenž byl poprvé vyzkoušen v první světové válce ve Francii atd.)
Další hrozbou devastace naší planety je nebezpečný a nezodpovědný výprodej přirozeného prostředí. Kácením lesů, postupnou likvidací deštných pralesů zaniká genetický potenciál. Vypalováním lesů v Brazílii a jiných oblastech deštných lesů ničí nejbohatší životní prostory Země a poskytuje uživatelům těchto krajin jen velmi krátce trvající užitek. Po několik roků se vznikající step dá využívat jako pastvina a pak je půda zničená erozí. Pálením lesů stoupá např. obsah oxidu uhličitého ve vzduchu a podporuje se tím skleníkový efekt. Dva podstatné životní prostory jsou lidskou činností zvláště ohroženy: porosty mokrých stanovišť (rašeliniště, močály, přímořské bažiny) a lesy. Je jisté, že nejvíce škodí planetě člověk, což je velmi smutné.
Vznikem moderního člověka jako by evoluce opustila své děti. Dosud formovala přirozený biotop výběrem nebo přizpůsobením druhů. Člověk tento vývoj obrací: mění životní prostředí a vytváří umělé nové prostředí. Tento proces se odehrává tak rychle, že je otázkou, zda člověk jako biologický tvor sám může nadále držet krok s těmito změnami.

Některá východiska:
-    Ekologické zemědělství - Nyní nastává vzrůst popularity ekologicky šetrných metod hospodaření - hledá se cesta, jak zemědělství co nejvíce přiblížit přirozeným podmínkám přírody - hnojení chlévskou mrvou, ne průmyslovými hnojivy vyloučení používání pesticidů. Propracovanější Střídání plodin na ekofarmách tak, aby se co nejlépe využilo přirozených vlastností plodin. Jako např. osetí vikvovité rostliny na pole, kde se v následujícím roce plánuje pěstování rostliny náročné na obsah dusíku v půdě, protože po vikvoviých rostlinách zůstává v půdě dusík, který vytvořily nitrifikační bakterie, které žijí na kořenech těchto rostlin. To znamená, že hospodáři na polích zasejí každý rok jinou plodinu,
-    Hledání nových zdrojů energií - Možností by určitě bylo využití větrných, vodních, slunečních, jaderných, přílivových a dalších elektráren.

Snahy Evropské Unie o řešení průmyslové výroby a odpadů
Evropská Unie se snaží tuto problematiku pomoci řešit tvorbou směrnic, které definují, jak by měly různé technologie výroby vypadat, aby jejich emise byly únosné z pohledu současné úrovně vědeckého poznání. Tvoří také instituce, které budou shromažďovat informace o nejlepších dostupných technologiích pro každé průmyslové odvětví, i pro nakládání s jeho odpady.
Hlavní oblasti ekologických aktivit EU:
-    znečištění ovzduší (boj proti zplodinám z továren a aut, omezování látek, které narušují ozónovou vrstvu, klimatické změny),
-    znečištění vody (nakládání s odpadními vodami, dusičnany, zajištění čistoty vody na koupání),
-    nakládání s odpady (nebezpečný odpad, obaly a odpad z obalů, odstraňování odpadů),
-    ochrana zdraví a bezpečnosti (ekologická označení, hlučnost, chemická a jaderná rizika),

Česká republika a životní prostředí
Byl schválen projekt „K udržitelnému rozvoji české republiky: vytváření podmínek", národní program „Ochrana biodiverzity" na podporu druhové rozmanitosti nebo třeba také program „Ochrana biotopů".
I u nás jsou nejvíce ohroženy lesy a porosty mokrých stanovišť (mokřady, bažiny apod.). Důsledkem jsou pak mimo jiné i ničivé povodně. Vláda by do konce roku 2003 měla připravit ke schválení seznam míst, které navrhuje zařadit do sítě nejvzácnějšího evropského přírodního bohatství - NATURA 2000. Již od roku 1933 u nás vznikají chráněná území přírody včetně tří národních parků (Krkonošský národní park, NP Šumava a NP Labské pískovce).
Již nyní a často za podpory státních institucí probíhá řada různě zaměřených programů - např. na obnovu mokřadů, na záchranu rodu formica (mravenci), na záchranu labutí, ohrožených a chráněných druhů ryb a kruhoústých (mihule potoční), ohrožené druhy dřevin a bylin v lese, ohrožené vážky, motýli, brouci, sledování a ochrana dravců a sov, netopýrů, podpora hnízdních možností ptáků v lesích, obnova květnatých luk apod.
Ozonová vrstva Země
Ozon je zvláštní plyn, jehož molekula je tvořena třemi atomy kyslíku (vzorec O3). Je součástí tenké vrstvy na rozhraní stratosféry a mezosféry, která pohlcuje nebezpečné ultrafialové záření ze Slunce. S ozonem se můžeme setkat také při povrchu Země, kdy již naše zdraví nechrání, ale naopak poškozuje.
Jeden z globálních problémů lidstva je tzv. řídnutí ozonové vrstvy Země. Kdyby tato vrstva atmosféry zanikla, nebo byla zničena, znamenalo by to zánik nejen lidstva, ale všeho živého na Zemi. I přesto jsme, hlavně v posledním století, k tomuto faktu příliš nepohlíželi.
Zhruba od roku 1980 (z toho roku jsou také k dispozici první satelitní záznamy) bylo na základě měření prokázáno řídnutí a ztenčování ozonové vrstvy. Nejdramatičtější situace je nad Antarktidou, kde se již dá mluvit o tzv. ozonové díře. Nad touto oblastí byl dramatický úbytek ozonu pozorován již od roku 1980 a např. v roce 1996 byla nad Antarktidou ozonová díra, která měla v průměru přes 25 milionů km2 (pro srovnání – rozloha Severní Ameriky je 20,7 milionů km2). Nad Arktidou klesla koncentrace O3 dokonce o 70% (v porovnání s arktidou, kde je ozonu v průměru o 10-20% méně). Nejmenší výkyvy jsou v oblasti nad rovníkem, protože se ozon nejlépe rozkládá za nízkých teplot. Různé hodnoty lze tedy naměřit i v různých ročních obdobích.
Co vlastně způsobuje úbytek ozonové vrstvy? Kromě slunečního větru a slunečních skvrn, také např. síra a prach ze sopečných erupcí. Pravidelným přispěvovatelem látek, které ozon ničí je, samozřejmě, také člověk. Jedním z těchto ničících faktorů jsou průmyslově vyrobené chemikálie, zejména chlorované a fluorované uhlovodíky, nazývané freony. Jsou to extrémně stabilní plyny, které obsahují např. chlor, fluor a brom. Po vypuštění do atmosféry se v ní rychle rozšiřují a ve stratosféře se vlivem ultrafialového záření rozkládají. Uvolněné molekuly chloru, fluoru a bromu ničí molekuly ozonu (jeden atom chloru je schopen zničit až 10 000 molekul ozonu). Těchto freonů je celá řada a některé z nich mohou zůstat v atmosféře až 400 let. Dále je ozonová vrstva ohrožena např. metanem (CH4), který se uvolňuje jako bahenní plyn z rýžových polí.
Vlivem oxidů dusíku (pocházejících např. z výfukových plynů) stoupá naopak koncentrace ozonu v nižších vrstvách atmosféry (do 20 km). Ozon zde vzniká díky složitým reakcím oxidů dusíku a jiných škodlivin s oxidem uhličitým a uhlovodíky. Obsah oxidu uhličitého v ovzduší stoupá díky nárustu spotřeby fosilních paliv (uhlí, ropa, aj.), ale také tím, že celosvětovým velkoplošným ničením lesů klesá jeho spotřeba. K ničení lesů nedochází nejen jejich kácením, ale také vlivem ozonu, který omezuje fotosyntézu a další životní projevy rostlin. Ozon se také podílí na tzv. skleníkovém efektu.
Ultrafialové záření, pokud není zachyceno ozonovou vrstvou, má při velké intenzitě smrtící účinky. Poškozuje totiž jednu ze životně důležitých sloučenin živých buněk, DNA. Dále způsobuje u lidí, i u zvířat, snížení imunity, způsobuje rakovinu, např. očí a kůže. Škodlivé účinky má nejenom na suchozemské živočichy a rostliny, ale i na vodní.
Pro zamezení postupného ztenčování ozonové vrstvy byl v roce 1987 přijat tzn. Montrealský protokol o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu. Montrealský protokol se dočkal ještě dvou dodatků (Londýnský dodatek z roku 1990 a Kodaňský dodatek z roku 1992), které ještě zpřísnily opatření, které jím byly stanoveny. K tomuto protokolu přistoupila většina států světa a tehdejší ČSFR ji podepsala v roce 1990. Podle Kodaňského dodatku by měly být prakticky všechny látky výrazně poškozující ozonovou vrstvu vyřazeny z výroby a používání ještě před rokem 2000. Vzhledem k dlouhému přetrvávání freonů v atmosféře bude řídnutí ozonosféry pokračovat ještě cca. 10-15 let. Pak by se měla koncentrace stratosférického ozonu začít zvyšovat. K původnímu stavu by měla dospět kolem poloviny 21. století.

There are currently no posts in this category.